Moodkitchen nemá být jen klasickým foodblogem Klarky Hájkové, taky by vám ráda ukázala cestu, jak se začít dívat na jídlo, jak měnit stará zaužívaná dogmata a jak vařít s láskou a s rozumem!
Nikdy jsem nebyla ten typ holky, která by stála s maminkou v kuchyni a milovala vaření, ani nemám za sebou příběh s nějakou nemocí, která mě donutila výrazně změnit styl stravování. Já si vlastně uvědomuji, že doma jsme jedli vždycky tak nějak zdravě a střídmě a naši moc nepodléhali módním trendům (margaríny, ochucené jogurty, coly a spol.) Velmi brzo jsem zjistila, že mě baví víc péct než vařit a připravovat různé pochutiny, když přišla návštěva. Ale pak následovala vysoká škola, klasické kolejní stravování – špagety s kečupem a sýrem, sem tam čínská polívka a pak pokus o něco zdravého jako salát ze syrové zeleniny, který mě stejně nikdy nezasytil. A tak to šlo klasicky dál, vždycky jsem vykřikovala, že já nikdy žádné teplé večeře vařit nebudu (jak jsem se mýlila). Po porodu dcery jsem zjistila, že po návratu z porodnice už nebude nikdo, kdo by mi připravoval jídlo (i když ten nemocniční hnus samozřejmě nebyla žádná hitparáda) a tak začala cesta pokusů a omylů. Hledání různých typů kuchyní (italská, asijská a jiné), až jsem 2 roky po porodu druhého dítětě dorazila na jógový týden v Hlavici, kde nám celý týden vařila ajurvédskou stravu Marta Tovtova, shodou okolností za pár let moje lektorka na Akademii léčivé výživy.
A tam to vlastně všechno začalo.
Marta nám tam s ohromným nadšení vyprávěla o jídle, všechno bylo neskutečně chutné a barevné a myslím, že většinu z nás to dost inspirovalo ke změně. Hned jsem si koupila Biokuchařku Hanky Zemanové – mimochodem myslím, že je to na trhu pořád jedna z nejlepších knih, kde jsou hezky vysvětleny všechny potraviny, jejich vliv na lidské tělo a také praktické využití.
Po týdnu v Hlavici jsem toho byla plná a začala docházet k Martě na konzultace ohledně jídla a změny jídelníčku, chtěla jsem zhubnout a taky jsem si říkala, že by bylo fajn třeba nějak podpořit i moji štítnou žlázu (hypofunkce štítné žlázy s autoimunitním přídavkem), abych za pár let nebyla nucela při menopauze řešit ještě tuto problematiku, protože je to pořád téma hormonálního systému v těle.
Tak jsem teda postupně začala měnit jídelníček svůj i celé rodiny. Ze začátku to rozhodně nebylo jednoduché, děti třeba přistoupily na ranní ovesné či jiné kaše až skoro po půl roce neustálého nabízení a zkoušení. Ale i přesto si myslím, že má smysl vytrvat. Nakoupila jsem tedy různá dochucovadla a ingredience, o kterých jsem dřív neměla ani páru a zkoušela jsem, jak to všechno funguje.
A někde v mezidobí přišel kurz metody RUŠ, které jsem se za nějaký čas stala terapeutkou a ve stejný čas se objevil první ročník, v dnešní době zcela ojedinělého studia, Akademie léčivé výživy a tam mi to všechno začalo docvakávat a začalo mi to dávat smysl. Proč tady jsme, co všechno jídlo může způsobit a proč má smysl jíst zdravě, pestře, s ohledem na vlastní konstituci a tělo.
Nejsem dogmatický následovač nových výživových trendů, na druhou stranu proč některé věci nevyzkoušet a zjistit, co nám ta či jiná potravina dělá v žaludku. Ano, a u velké většiny lidí je jídlo otázkou emocí, proto tolik křiklounů, že se z toho jídla zbytečně poslední dobou dělá něco víc než je. Jo, možná se teď o tom mluví víc a víc se poukazuje na nezdravé věci, ale společnost zbytečně tloustne, leniví a objevují se nové nemoci, které tu dřív nebyly, tak proč se nepodívat na životní styl trochu z jiného úhlu pohledu než je běžně vnímán.
A pak přes různé změny v kuchyni i životě přišel moment, kdy mě můj manžel donutil napsat, co mě vlastně na tom vaření tak baví a proč to dělám. Proč pořád někde hledám nové a nové recepty a co mě k tomu vede. A mě z toho všeho vypadlo, že je pro mě důležité dobře jíst, abychom na tomto světě mohli být co nejdýl a zároveň žili plnohodnotný život, ne jen od určitého věku přežívat s argumentem, že ke stáří patří nemoci a takhle to mají všichni a tím pádem je to teda normální. Stejně tak, jako je normální, že děti jsou celý podzim a jaro nemocné, protože to počasí je takové nevyzpytatelné. Ne, normální to není, protože moje děti ve věku 11 a 8 opravdu nemocné nejsou, a když náhodou přichází nějaké nachlazení, tak máme spoustu metod a možností, jak tělo nastartovat, aby se s přicházející nemocí vypořádalo samo. Protože malé a nenápadné nemoci přecházejí ve větší a více nápadné…jenže to mnohdy trvá opravdu spoustu let a my si pak ani neuvědomíme, kde to vlastně začalo. A pak přijde „něco“ opravdu zásadního, co většinu z nás postaví před rozhodnutí, že je potřeba opravdu něco změnit a kolikrát už může být pozdě nebo to stojí mnohem víc času, energie a kolikrát i peněz. A přitom na začátku stačí jenom poslouchat sám sebe a nedávat do těla věci, které jsou sice na jazyku dobré, ale uvnitř tělo trpí. Ale tohle je opravdu na každém z nás, jak se k tomu postavíme a jaké impulsy nás na tuto cestu dovedou nebo nedovedou.
No a tak vznikla myšlenka založit blog, za velké podpory mého skvělého muže, který mi pomohl toto celé technicky zrealizovat, a který mě neustále jemně pobízí, abych nepřestávala s psaním článků (tohle je na tom asi nejhorší, protože vůbec nemám pocit, že bych uměla psát) a focením jídla. Ráda bych tady ukázala cestu dalším, kteří se zabývají podobným tématem a dává jim to smysl stejně tak jako mě. Nejsem žádná exkluzivní kuchařka a už vůbec nejsem žádná pisatelka čtivých článků. Ale chci to zkusit, i kdyby to bylo všechno vlastně jenom sbírka mých receptů a myšlenek, jen někde viditelných na síti.
Moodkitchen nemá být jen klasickým foodblogem Klarky Hájkové, taky by vám ráda ukázala cestu, jak se začít dívat na jídlo, jak měnit stará zaužívaná dogmata a jak vařít s láskou a s rozumem!
Vařím s láskou a s rozumem! Pro sebe, pro děti, pro svého muže, pro kamarádky nebo pro vás. Vařím vždy tak, aby to chutnalo, hezky vypadalo, strávníkům se dobře trávilo...těším se, co tu společně uvaříme!
ayurveda trails pvt | © 2018