Setkání se skutečnou ajurvédou

„Součástí našeho servisu je, že internetový signál najdete jenom v knihovně,“ říká mi obrýlená paní, když se jdeme ubytovat. Jak jsem unavený z cesty, moc to neřeším. Přímým letem z Vídně jsme se dostali do Dillí, odtud přelet do Goa a pak ještě autem k městu Gokarna. Nebyla to krátká cesta a jsem rád, že jsme v cíli. Informace o absenci signálu mi ale nedělá radost. Na letadlo jsme přijeli na poslední chvíli a seznam, co ještě potřebuji dodělat, je dlouhý. Bez internetu to nepůjde. No nic, nepodléhám skepsi, za dobrý konec dne lze považovat už to, že si za chvíli natáhnu nohy. Provazy monzunového deště narážející na střechu mne příjemně uspávají...

Ráno na snídani si dopřávám dvě menu, jedno indické a druhé evropské. Obojí chutná skvěle, jsem vyspaný. Však ono to všechno nějak půjde. Zuzka Zwiebel, letitá kamarádka a obdivuhodná ženská, která žije v jižní Indii snad už deset let, nám vybrala a doporučila resort SwaSwara. Znamená to Vnitřní hlas. Prý jej zase uslyšíme. Takže jsme tady.

„V deset máte pohovor s lékařem,“ dodává číšník na rozloučenou a já se v rychlosti mrknu na hodinky. Bezva, když sebou hodím, otevřu ještě knížku, co bych tady chtěl přečíst, a mohl bych si taky rozvrhnout práci, kterou tady chci udělat. Pak jdu na chvilku do knihovny a čtu si na internetu právě Zuzčin blog www.ajurvedskecesty.cz - co jsem nestihl nastudovat doma, doháním teď. V Evropě je zatím stejně hluboká noc, takže mám proti ostatním náskok, nemusím všechny povinnosti splnit hned.

SETKÁNÍ S DOKTOREM

Po druhém Zuzčině blogu jdeme s manželkou k doktorovi ajurvédy. Před chvílí jsem se dočetl, že se to studuje stejně jako západní medicína, pět let na univerzitě a pak vlastně celý zbytek života. Asi nejslavnější propagátor ajurvédy na západě Deepak Chopra vystudoval i alopatickou medicínu, tedy tu západní. Jeho srovnávání způsobů léčení a výhod i limitů obou cest je zajímavé, pokud chcete vědět víc, dejte si na webu jeho povídání.

Hausbot Petra Horkého - Deepak Chopra >>

Teď proti nám sedí velmi zdvořilý upravený lékař a začíná debata. „Žádné zvláštní neduhy nemám, ale určitě by mi prospělo vyčištění organismu, možná něco zhubnout, co já vím, třeba něco vymyslíte sami. Plešatej už jsem, vlasy zachraňovat nebudeme, starý si ještě taky nepřipadám, takže omlazovací procedury můžeme nechat ladem.“ Doktor pozorně poslouchá, dělá si poznámky, nakonec je z toho debata na dvě hodiny. „Jak spíte? Jak trávíte? Co vám chutná, kdy pociťujete únavu, jak vnímáte teplo, zimu, jaké máte nehty, kůži, jak se opalujete - rychle, pomalu...“ fakt dvě hodiny a pak ještě pětistránkový dotazník: „Ten nám prosím vyplňte na pokoji a zítra vezměte s sebou. Dnes budete mít jednu odpolední proceduru, projděte si resort, ať vidíte, kde se medituje, kde se cvičí jóga, kde je výtvarný ateliér, projděte se po pláži...“

Jdeme na oběd, pak hodinka klid (bezva, další kapitola a už první maily z knihovny domů do práce) a jde se na první proceduru. To budou určitě ty voňavé bylinky a nějaká masáž, něco jsem už o ajurvédě slyšel... Po obědě vyplňujeme dotazníky a s manželkou to nastartuje debaty o nás samotných... Jejda, najednou už je čas na masáž! Do županů a jdeme. V přijímacím pokoji chvilka u květinové mandaly, než přijde „můj“ člověk: „Jmenuji se Sandeep a budu vás provázet celou vaší léčbou.“ (Manželka má zase svoji průvodkyni celým pobytem.) Príma. Hodina utekla jako voda, po masáži a po sprše si chvíli sám pro radost zas posedím u květinové mandaly, než se zvednu a jdu do pokoje. Chci si tu ještě dopít teplou vodu s kardamomem a troškou medu. Po vzoru filmu o Asterixovi ve službách královny našemu nejčastějšímu nápoji během pobytu říkáme teuplá vouda. Nevěřil bych, že mi může chutnat. Venku stále prší, je to fajn. Mám rád zvuk deště. Je teplo, ale není vedro, to je další plus. (Věřte nebo ne, teuplou voudu popíjíme i teď už po návratu doma.)

Z knihovny si beru dvě knížky o ajurvédě, abych se víc dově- děl o tom, jak k nám budou v následujících dnech přistupovat. Večer se pak donutím udělat práci, která nejvíc hoří. Pak jdu na pokoj a čtu si. Některé věci z domova mi přestávají připadat tak urgentní a důležité.

DRUHÉ RÁNO, PRVNÍ DEN V REŽIMU LÉČBY

„Sorry, sir, doctor say no,“ další ráno jsem si chtěl opět dát dvě různá menu. „Omlouvám se, ale v rámci léčby můžete jíst vždy jen to jedno zvolené jídlo. Můžete jej sníst kolik chcete, abyste neměl hlad, ale není možné je kombinovat. Lékař vám každému už vytvořil kompletní léčebný program a jeho součástí je i jídlo. Ne, ani sklenka vína. Ne, ani jeden kousek krevety, opravdu žádné maso.“ Všechno je velice dobré, nemohu si stěžovat. Zvláštní je, že na množství opravdu není limit, tak proč mi nedáte i něco jiného? „Aby se váš organismus nezahltil. Nechte jej pracovat, jak doktor potřebuje, sir...“

O dvě hodiny později mi doktor vysvětluje, že „jídlo bychom měli vnímat všemi smysly, je to meditace nad naším tělem. Jídlo je lék. Každé jídlo, které jíte s chutí a zvolna, je lék. Může být pochopitelně také jed, to je vaše volba. Přivoňte k němu, prohlédněte si, co jíte, sáhněte si na to, ochutnejte to, prozkoumejte chutě na začátku i chutě na konci, první sousto chutná jinak než poslední...“

Takže v následujících dvou týdnech dostáváme stravu vařenou pro každého speciálně. Pro každého z nás (tedy nejen pro mne a manželku, ale pro všechny, kdo v resortu jsme, se vaří něco jiného!) je sestaven speciální program procedur. Máme povoleno, ba doporučeno jít jednou denně na jógu: „Víckrát prosím ne, vaše tělo bude mít spoustu práce se zpracováním léčby, nepřetěžujte jej,“ a dvakrát denně na meditace, s východem slunce a večer se západem. Žádný alkohol, žádné maso. Hodně spát, alespoň osm hodin, ale radši víc. Hodně pít, ideálně vodu v teplotě lidského těla.

Z MULTIDÁLNICE DO JEDNOSMĚRKY

Meditace mne baví, znám ji z běhání, z dlouhých polárních pochodů... ale takhle řízenou, někým vyloženě vedenou jsem ji ještě nezažil. Postupně meditujeme nad plamenem svíčky, s dechem, s dýcháním pravou a levou nosní dírkou... Pro man- želku Janu je to nové a po první meditaci vrtí hlavou: „Není to pro mne, prostě moje myšlenky uhání a nedokážu se od nich odpoutat, nejde to.“ Jasně, máma od dvou dětí a partnerka věčně zaměstnaného workoholika jede na několika rovinách simultánku. Druhý den, meditace za východu slunce. (Fakt chceme vstávat? Tak jo, ještě jednou to zkusíme...) Na konci se protahuji, otáčím se na Janičku a ona mi šeptá: „Ještě chvilku...“ a pak se pomalu vrací. „Bylo to úžasné, nesmírně posilující, odpoutala jsem se.“ Takže jsme meditace nezrušili a naopak si je užívali společně.

Procedury - zapomeňte na voňavé koupele, na pomazávání vonnými mastmi... to jste možná zažili v nějakých odpočinkových resortech, které se za slovo ajurvéda schovávají. Někdy mne dva chlapi drhnou takovým podivně vonícím práškem, jindy mi lijí po čele horký olej. Někdy příjemná krásná masáž, ale jindy bouchání horkými pytlíky se směsí bylin. (Dokonce i ta směs bylinek v nažhavených pytlících je pro každého jiná!) Vždy ale odcházím v klidu, nic mne nebolí, někdy jsem v duchu zvědav, co to asi s tím tělem může dělat, co všechno se mi asi v těle děje.

Strava - poslouchejte, jak křupe, když ji koušete, čichněte si k ní, fakt voní? Na některé kousky si od té doby rád i sahám... Je to obřad, něco vkládáte do svého těla. Fast food je pro mne ze své podstaty nesmysl.

Jóga - nikdy jsem ji necvičil. Ano, dokonce jsem z ní měl vždycky trošku legraci, jogín je pro mne podivný člověk, který si strká nohu za ucho. Mám to v hlavě uložené jako bolestivé lámání těla a tím pádem jsem k tomu nikdy neměl sklon, neměl jsem na to náladu. Ale když už tady tedy jsem, zkusím to. „Nic vás nesmí bolet. Každá poloha by měla být příjemná. Nic nedělejte hmitáním, jednoduše nechte, kam vás pustí vaše tělo, poslechněte jej. Uvidíte, že to zítra bude o kousíček dál a pozítří zas.“ Je to neuvěřitelné, ale po týdnu dosáhnu skoro o deset centimetrů dál, aniž by pro mne jednotlivé lekce byly bolestivé. (Pozor, to neznamená, že by nebyly namáhavé! Leje ze mne, je to dřina!) Najednou za pár dnů sedím na zemi a držet se rukama za chodidla při napnutých kolenech je mi příjemné.

Přijížděl jsem do Indie, jako by můj život běžel v deseti pruzích velké americké dálnice a tady se začal postupně rovnat do klidné jednosměrky. Celou dobu našeho pobytu pršelo, byl jsem rád. Vlastně jsme toho měli každý den tolik, že člověk měl jen místy čas posedět si, číst další kapitolu v knížce. Nakonec jsem přečetl jednu jedinou knihu. Ale rozhodně jsem nebyl v žádném spěchu. Naopak, zklidnil jsem se. Práci jsem přeorganizoval tak, abych osobně řešil minimum, jen to nejdůležitější, a na zbytek jsem nominoval spolupracovníky, co jsou doma. Nemusím všechno řešit a dělat sám, navíc už jsem dostatečně nohama na zemi, abych věděl, že není jisté, že to sám vždycky udělám nejlépe. Jak jsem uvolnil hlavu, několik zapeklitých gordických uzlů práce a tvorby se vyřešilo, přišel jsem na to, jak na to! Konečně jsem poskládal scénář celovečeráku o kolapsu civilizací, který máme akorát ve střižně. Z hlediska hodnocení začínám s tímto, protože toto mi uvěříte.

Jedl jsem, jak moc jsem chtěl, pravda, vždycky jen to jedno zvolené menu. Zhubl jsem čtyři kila. Na junk food nemám chuť, moje tělo ani smysly na to už nefungují jako na jídlo. Sliny se nesbíhají. Teď, víc než pět měsíců po návratu mám metabolismus přenastavený tak, že mi to líp cvičí i běhá s trenérem, který mne zná už sedm let, se oba nestačíme divit. S potěšením jsem si po celých prázdninách, kdy jsem skoro necvičil, dával najednou dávky jako před lety. Maso jím občas, když mi tělo vyloženě řekne, že jej chce, když ucítím zřetelnou chuť. Nemám radost, když se přejím, tělo mi řekne, že není ok. A nejpříjemněji mi je, právě když je tělo v pohodě. V rovnováze.

DVA TÝDNY VELKÝCH ZMĚN

 Když to shrnu, doktor nás měl necelé dva týdny kompletně pod kontrolou, dostali jsme léky, dvakrát denně procedury, dostávali jsme speciálně předepsané jídlo. Stabilně jsme spali, měli denní režim. Jasně, už jenom nastavení správného a pravidelného režimu člověka začne ladit a opravovat, ale to dokáže jakákoli dovolená. Veliké změny a zlepšení v těle, to už není jen otázka klidového nastavení.

Necelé dva týdny a nestačili jsme se divit. Dostali jsem se po těle i na duchu do rovnováhy. Je to jeden jediný následující odstavec, ale vlastně v něm je těžiště celého pobytu. Duchovních a duševních změn, o kterých píšu, se tedy dá dosáhnout i doma (i když by to pravda trvalo déle a bylo by to náročnější), ale změny v těle nás překvapily. Zmizely problémy, které s námi dřív někteří doktoři chtěli řešit i operativně anebo zavedením lékové kúry: zažívání i vyměšování v pohodě. Žádné bolesti hlavy ani zad. Manželce zmizely kožní problémy na rukách, které ji zlobily roky. Dobře usínáme, souvisle spíme. Já navíc s velikou radostí jsem vyspaný už kolem východu slunce, to je část dne, kterou mám nejradši a kdy mi to taky nejlíp přemýšlí i tvoří. Dřív jsem v tuto dobu vstával s budíkem anebo mne vzbudily starosti a povinnosti.

Došlo mi, co přesně znamená, že jakékoli jídlo, cokoli vpravím do svého těla, je třeba chápat jako lék. Jestliže je někdo schopen sníst jednu malilinkatou růžovou pilulku s důvěrou, že uleví od bolesti, proč si najednou nemyslíme, že mnohem větší kousek jídla nemá srovnatelný vliv v jiných souvislostech? Přestal jsem jíst jídlo „jenom proto, abych něco snědl“, ale zařadil jsem do rozhodovacího procesu malou úvahu, jestli to opravdu chci do sebe vpravit mnohdy najednou ucítím, že nechci.

Před odjezdem si s námi sedl lékař, kuchař nám udělal lekci ve vaření. Ani jeden nás nenutil změnit naše zvyky, překopat si život. „To by byl nesmysl. Nějak žijete, na něco jste zvyklí. Pokud byste si ale chtěli něco přenést do života v Evropě, pojďme se pobavit, co by to mohlo být. Můžeme najít malé změny ve zvycích a v jídlech, které vás nebudou vysilovat, ale naopak bavit. Můžeme najít věci, které vás doma budou bavit.“

NÁVRAT DOMŮ

První dny po příjezdu jsem se na lidi v ulicích Prahy překvapeně díval jako na hračky, mašinky, automaty. Přitom přesně takový jsem před čtrnácti dny odjížděl. Poprvé jsem musel po dvou hodinách z centra pryč. Nemluví ze mne povýšenost, ale úzkost z neosobního prostředí. Znáte takové to autíčko, co jezdí bez logiky po stole, pozná překážku, zastaví se, změní směr a zase chaoticky jezdí sem a tam, dokud nepřibrzdí před další bariérou? Takhle na mne působili lidi. Vidí kolem sebe, vyhýbají se, ale nevnímají se navzájem. Každý je vnitřním zrakem obrácený do sebe, myslí na úkoly, povinnosti, na to, co ještě musí stihnout. Nežije se tady a teď, ale v myšlenkách a představách složených z úkolů a termínů, z toho, co bylo a co bude. Co je teď, uniká. „Dělej, co děláš, a nedělej, co neděláš“ - úsměvně primitivní heslo, které se už snažím dodržovat. Dřív jsem měl radost, kolik zvládnu udělat věcí zároveň: během jídla přečíst maily, na radost k tomu mít puštěnou muziku anebo ještě lépe rádio, abych vstřebal i zprávy a v hlavě ještě přemýšlet o tom, jak si seřadím práci odpoledne.

Pitomost. Když teď po návratu dělám věci postupně, k mému překvapení jsem efektivnější a navíc zmizí pocit spěchu a stresu. Zjistil jsem, jak je toto multitempo návykové, po pár týdnech jsem do toho začal zase sklouzávat, a tak jsem si během jízdy v autě vypnul i muziku a jen se snažil vnímat, že řídím a dívám se na krajinu kolem. Zacítil jsem nutkání dělat ještě něco, někomu zavolat, něco vyřídit, anebo alespoň poslouchat v rádiu, co se děje se světem, měl jsem pocit, že vlastně mrhám čas. Nemrhám. Jedu, kam potřebuji, a u toho odpočívám a ono se to najednou v hlavě začne třídit samo! Když přibrzdím vědomý rozum a nechám hlavu na volnoběh, ona se nevypne, jen si věci seřadí sama. Líp.

Večer před spaním, obzvlášť pokud mám za sebou (anebo naopak zítra před sebou) náročnější den, udělám si primitivní meditaci. Jednoduše si projdu, co se ten den stalo, a pak si vybavím, jaké okamžiky byly pěkné, z čeho mám radost, někdy to je celá řada věcí, jindy třeba jenom to, že jsem byl večer rád, jak jsem si ráno nachystal postel, anebo že mi chutnal salát, který jsem si dal k obědu, a že jsem rád, že jsem se neodbyl kusem rohlíku se salámem anebo fast foodem (až po návratu z Indie mi došlo, jak to je jedovaté slovní spojení - jak to, že nás to samo hned neodpuzuje? Rychlé jídlo, fast food... nechci jídlo, jehož hlavní výhodou je, že se připraví (anebo že ho sním) rychle! Nechci podobně rychlý život, jehož hlavní kvalitou bude, že rychle uteče, nechci ani spoustu jiných zbrklých věcí... i když... snad jedině... rychlý sex je někdy príma.)

DÍKY ZA GLOBALIZACI 

„Lidé k nám rádi jezdí mimo jiné i proto, že je vyslechneme, aniž bychom je hodnotili. Nemáme ten evropský hodnotící přístup, nemyslíme si, že všechno musí být dobré, anebo špatné. U některých věcí stačí vědět, že jsou. U jiných ani toto není třeba, klidně mohou běžet bez našeho vědomí.“ Není to legrační, kolik článků v novinách má na konci hodnotící shrnutí? Proč? Nejenže všechno nemusí být dobré, anebo špatné, nejenže to nepotřebuji hodnotit, dokonce o tom ani nepotřebuji vědět! Je uvolňující, když si jsem vědom, že používání slova „nevím“ není slabost.

Abyste mi rozuměli - nestal jsem se za dva týdny buddhistou ani hinduistou, dokonce ani nechci žít v Indii. Evropu mám rád, jsem, kdo jsem, a nechci měnit svoji práci, přátele ani křesťanské kořeny kvůli tomu, že mne něco z jiné kultury inspirovalo. Ale také nevidím důvod, proč si do hlavy nepustit dobré zvyky z daleka. Zvlášť když i z hlediska fyzického, co se týká konkrétních subjektivních tělesných potíží, které chtěli západní lékaři řešit operativně anebo lékovou kúrou, potíže zmizely anebo nastala skoková změna k lepšímu.

Před odjezdem domů jsem si povídal ještě s jogínem Manodžem. Shodli jsme se, že globalizace je dobrá věc. Je přece úžasné, že si můžeme sami vybrat, co se klidně z opačného konce světa přiučíme! Hledejme to dobré, to, co nám umožní spokojeněji žít. „My se v Indii učíme od západu například strategii v byznysu, užívání rozumu v běžném životě. Vy byste si zase pro změnu od nás mohli připomenout, co je to inner happiness – vnitřní radost...“