NAMASTE!

První vystopovatelné počátky Ájurvédy se vynořují z oparu dějin kdesi v době okolo třetího tisíciletí před narozením Krista.

Legenda vypráví o jejích duchovních praotcích, největších myslitelích a světcích celé Indie, kteří se tehdy sešli v Himálaji.Tito učenci, asketové a učitelé již věděli ze své individuální zkušenosti, že podstata lidského utrpení je trojí - duchovní, mentální a fyzická.

Nyní se shromáždili, aby společně prozkoumali prostředky, jimiž lze utrpení odstranit. Legenda o prapůvodu „Vědy života“ nás vede k samotnému Bráhmovi, Nejvyššímu stvořiteli. Od Brahmy získala znalost Ájurvédy dvojčata božských lékařů, Ašvini a Kumára a ta ji předala dále králi bohů, Indrovi. K Indrovi vyslali shromáždění rišijové svého zástupce Bharadvádžu.

Ájurvéda má svojí slavnou čtveřici uctívaných učenců – Atréja Punarvásu, Agnivéše, Čaraku a Susrutu. První z nich, Atréja, patřil do skupiny původních rišijů stojících u zrodu Ájurvédy a byl žákem Bharadvádži. Atréjův žák Agnivéš, podle instrukcí svého učitele sepsal dílo Agnivéša samhita.

Mimo jiné v něm uvádí, že lidské tělo se skládá z nepatrných, lidskému tělu neviditelných částic, přičemž každá z nich si sobě nese dědičné i jedinečné, zcela individuální informace. Bez znalosti mikroskopu tak intuitivně předjímal molekulární biologii a genetické kódování. Agnivéšovo pojednání představuje základ obecné medicíny a dochovalo se nám v pozdějším zprostředkování Čarakově.

Ájurvédské vědění se dostalo na zem v dalších dvou liniích – bůh Dhanvantari představuje směr chirurgie a Kašjapa je považován za otce dětské medicíny.

O rozšíření Ájurvédy se obrovskou měrou zasloužil buddhismus. Osobní Buddhův lékař byl velmi význačným ájurvédským lékařem své doby a patřil k legendárním žákům nejstarší university v Takšašíle.

Již ve třetím tisíciletí před naším letopočtem vzkvétal obchod kořením a léčivými rostlinami, jak napovídají nálezy z období civilizace v údolí Indu. Důkazem jsou např. semena koriandru v hrobkách egyptských faraónů nebo složení oděvu vyráběných v Mezopotámii. Čilý obchod s indickým kořením existoval mezi královnou ze Sáby a Izraelity za vlády krále Šalamouna. Znalosti indické farmakologie se rovněž šířily přes Tibet do Číny.

Po následující téměř tisíciletí se pokladnice ájurvédského vědění neustále rozšiřovala a prohlubovala bádáním a díly mnoha učenců a lékařů. Patrně v 1.tísiciletí př. n. l. dostala Ájurvéda s příchodem třetího z uctívané čtveřice ájurvédských lékařů Čaraky, první souborný psaný text Čaraka samhítu (Čarakovo pojednání). Je revizí původního textu, jehož autorem byl již zmíněný Agnivéš.

Pravděpodobně přibližně ve stejné době popsal Susruta chirurgické metody. Vědomosti obsažené v díle Susruta samhíta (Susrutovo pojednání) položili celosvětový základ chirurgii a v mnoha ohledech zůstává jejich hloubka a přesnost dodnes nepřekonaná.

O rozšíření Ájurvédy se obrovskou měrou zasloužil buddhismus. Osobní Buddhův lékař byl velmi význačným ájurvédským lékařem své doby a patřil k legendárním žákům nejstarší university v Takšašíle.

Ájurvédu podrobně studovali arabští lékaři a postupně přebírali ájurvédské byliny do arabské farmakologie. Od Arabů se vědomosti dostávali k Řekům a Římanům. První evropské záznamy o indických léčivých rostlinách pocházejí od generálů a lékařů, kteří ve 4. stol. př.n.l. doprovázejí Alexandra Velikého na jeho výpravě do Indie. Na přelomu 5. a 4. stol. před n. l. formuloval základní postuláty své medicíny Hippokrates.

V období 3. stol. před n. l. byla Ájurvéda velmi rozšířená. Známý osvícenec, císař Ašóka, jehož impérium se rozkládalo na většině indického subkontinentu, zavedl bezplatnou lékařkou péči pro všechny poddané. Založil dokonalý systém veřejné medicíny – nemocnice, sanatoria, lékárny a veterinární střediska poskytovali služby každému, kdo to potřeboval. Povinnost za služby platit neexistovala, pacienti však mohli těmto zařízením přispět formou darů. Stát udržoval lesy a zakládal botanické zahrady, v nichž se pěstovaly léčivé byliny. Císařskými výnosy bylo zakázáno ničení a znečišťování přírody včetně vod. Tyto výnosy byly vytesány do kamene. Dnes jsou k nahlédnutí v indických muzeích. Jejich obsah představuje nedostižnou výzvu naší takzvaně civilizované době a dodnes udivuje nadčasovostí své vize a hloubkou soucitu.

Po následující tisíciletí byly klasické texty stále obohacovány o nové poznatky lékařů a chirurgů. K nejvýraznějším postavám tohoto období patří budhistický učenec Vágbhata, jenž psal svá díla v 8. stol. n. l.

Ájurvédské informace zprostředkovali arabští obchodníci v arabské, řecké a římské oblasti. Evropská středověká medicína byla na primitivní úrovni a Evropané se učili od známých arabských lékařů Maurské Říše, jako byl na přelomu 10. a 11. století např. Aviccenna z Buchary.

V období mezi 11. a 16. stoletím vznikají další vynikající díla autorů jako např. Čakradatta (11. stol.), Šarngadhára (14. stol.) a Bhavaprakáša (16. stol.). Od 15 století jsou osudy indické medicíny svázány s objevitelskými cestami a kolonizačními snahami evropských velmocí. Po skončení arabské vlády ve Španělsku se Evropané snažili prolomit arabský monopol na obchod s indickým kořením a léky. Do Indie začaly jedna za druhou proudit britské, francouzské, holandské, španělské a portugalské flotily.

V době zenitu Mogulské říše Ájurvéda vzkvétala, o čemž svědčí záznamy indických panovnických dynastií i evropských cestovatelů. Rozklad Mogulského impéria na konci 17. století znamenal pro Ájurvédu tragédii. Dvě století občanské války politického neklidu přinesla rozpad hlavních studijních středisek. Ájurvédské vědění se stáhlo do chrámů a na dvorky vesnických lékařů. V polovině 19. století byla již ájurvédská studia tak podlomena, že pro britské kolonizátory bylo snadné Ájurvédu označit za další z bezcenných pověr, kterou bylo třeba vymýtit. V tomto období vzala za své mnoho vzácných spisů.

První náznaky obratu se objevily s vlnou patriotismu na počátku 20. století, kdy nastal proces oživení některých menších ájurvédských center. Reputaci platného lékařského systému však Ájurvéda znovu nabyla teprve po dosažení indické nezávislosti.

04: Historie Ájurvédy

DR.GEORGE EASSEY: ESENCE ÁJURVÉDY

George Eassey (1955-2013) získal medzinárodní uznáni jako “průkopnický velvyslanec ajurvédy”. Pochádzí z Keraly v jižní Indii z rodiny s bohatou lékařskou tradici. V sedmnácti letech sa stal žákem Gurua Nityia. Pozdejí pobýval v USA, kde dokončil studia pod přímým vedením Dr. Vasanta Lady, nejuznávanějšího učitele ajurvédy na Západě. V roce 1985 mu byla nabídnuta příležitost pracovat se světoznámým lékařem a publicistou Dr. Deepakem Choprou. Místo toho se rozhodl pokračovat ve studiu čínske mediciny v Novém Mexiku a v neformálním studiu tradiční ajurvédy v jižní Indii. Od roku 1997 žil v Praze, kde založil první ajurvédskou kliniku. 
Knihu zakoupíte na stránkách vydavetelství Fontana >>

VÍCE INSPIRACE >>

CESTUJTE S NÁMI

VÍCE INSPIRACE


DR.GEORGE EASSEY
AJURVÉDSKY LÉKAŘ A AUTOR

DR.GEORGE EASSEY

Označován jako "průkopnický velvyslanec ajurvédy", patří k první generaci lékařů a učitelů, kteří představili moderní ajurvédu západu. Od roku 1997 žil v Praze, kde založil první ajurvédskou kliniku.

SEA EYMERE
FOTOGRAF

SEA EYMERE

Narodila se a vyrůstala v Paříži, no její pohled pořád směroval za obzor. Město, které ji vychovalo bylo její trampolína do velkého světa, kterým proléta s francouzským šarmem. Je inspiratívní sledovat jí.

+

ayurveda trails pvt | © 2018